Tak už je to jisté, 5. 11. opouštím definitivně svou rodinu v Oxfordu a odjíždím zpět domů. Ne, že by mi vadila práce, to ne, ale vytáčí mě způsob, jakým jsou tu ty děti vychovávány. Některé způsoby jsou i nad moje chápání a mnohdy jsem se cítila jako bych byla v jiném světě. Nikdy sem neslyšela, že rodiče by své děti trochu okřikly ,,to nedělej" nebo naopak ,,udělej to". U toho druhého příkazu spíš myslím ty starší (11 a 15 let). O víkendu to tu vypadalo, jako kdyby tu spadla atomovka a to doslova. Nikdo nehnul ani prstem a vše nechali na mne po víkendu co se týče vysávání a kopy nádobí za 2 dny, které nebyl nikdo schopen dát do myčky! Sama sobě se divím, že jsem vůbec ty skoro 3 měsíce vydržela. Vlastně, 2 měsíce, první měsíc to bylo jako v pohádce. A jak je známo, každá pohádka má konec.
Tímto chci taky uzavřít své stěžování, protože by jsme tu byly do rána....
Pac a pusu, vaše Veru
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář. :-)